Odkud se vzal sleď Olyutor?

Sleď je hejnová ryba. Miluje společnost do té míry, že pokud se náhodou odtrhne od jointa, začne být smutná, přestane jíst a brzy zemře.

Až do 15. století jedli sledě pouze žebráci a mniši, přestože se o něm vědělo již velmi dlouho. Faktem je, že sleď byl bez chuti: voněl žluklým tukem, ale hlavně byl velmi hořký. Byl postaven pomník muži, který dal světu sledě. Rybáře Willema Jakoba Beukelzoona z vesnice Bierflint napadlo odstranit její žábry – a tehdy došlo ke gastronomické revoluci: ukázalo se, že veškerá hořkost se soustředila v žábrách a bez nich se sleď vyšvihl a dobyl Nizozemsko.

Navzdory skutečnosti, že Boykelzoon našel způsob, jak udělat sledě chutné, zůstalo tajemstvím – nikdo nevěděl, jak správně nakrájet rybu. Speciální pracovníci – řezači bydleli v samostatném domě na břehu a stříhali sledě na moři, aby nikdo nešpehoval, jak odstraňovali žábry. Nemohli se ani vzít – báli se, že si pořídí upovídanou manželku a řeknou celému Holandsku tajemství lahodného sledě.

Sleď byl tak uctíván, že byl vyobrazen na erbech. Byla přítomna na erbech města Schefeningen v Haagu, Pereslavlu, Tagay, měst v Lotyšsku, Norsku, Polsku a Rusku.

Joseph Heller nazval kapitolu své knihy „Role sledě v historii lidstva“. Spisovatelova logika je následující: díky sledě se v Nizozemsku objevilo prosperující národní hospodářství, země vstoupila na světový trh a zásobila polovinu Evropy zbožím, brzy na to, v roce 1600, vynalezli holandští optikové dalekohled a šest let později se narodil Rembrandt.

V roce 1997 na Mistrovství světa v lyžování v Trondheimu se s Alexejem Prokurorovem stal následující příběh. Sportovec měl smůlu na počasí: přidržující maziva na lyžích zamrzla, neklouzalo – bylo třeba něco vymyslet. Nakonec si sportovec na popud svých mazaných trenérů vzal sledě, převalil ho po povrchu lyží, čímž ochránil mast před zamrznutím, a vzal zlato!

Surströmming se vyrábí ze sleďů – švédského národního produktu, pochoutky s nejhnusnější vůní na světě, ještě horší než slavné páchnoucí ovoce durian. V podstatě je surströmming fermentovaný sleď. V 16. století při vojenských operacích ve Švédsku došlo ke katastrofálnímu nedostatku soli. Ale Švédové se při této příležitosti nehodlali vzdát sledě. Začali sleď nakládat šetrně: proces konzervace byl narušen, produkt začal kvasit a vydávat nechutný zápach. Ale není tak snadné vyděsit Švédy – jedli nakládané sledě jako malí a poté byl surströmming dokonce uveden do kategorie lahůdky. Mezitím, aby se člověk vypořádal se surströmminogem, musí mít skutečně severskou vytrvalost. Plechovka tohoto produktu má tendenci explodovat v okamžiku, kdy je otevřena, a postříká všechny kolem páchnoucí tekutinou. Poté ti, kteří přežili, jedí hnusné kousky sleďů, pojídají brambory a pijí pivo. Celá tato gastronomická extravagance obvykle nepřekračuje hranice Švédska – mnoho leteckých společností zakazuje přepravu surströmmingu jako výbušné látky.

Víte, kde se vzal salát „sleď pod kožich“? V roce 1919 začal ruský restauratér Anastas Bogomilov hledat recept na svačinu, která by se dokonale hodila k silným alkoholickým nápojům. Přemýšlel a přemýšlel a rozhodl se smíchat sledě a všechnu zeleninu, která byla po ruce. Tento salát nazval „Boykot a anathema šovinismu a dekadence!“, zkráceně KOŽEŠINOVÝ. Čas plynul, všichni zapomněli na Bogomilova, ale ne na jeho salát.

Den sleďů se slaví v celém Nizozemsku. Podle tradice dostává první sud harringu královna Beatrix a poté se konají charitativní aukce, koncerty, písně, tance a lidové slavnosti. Blíže k nám, v Kaliningradu, také zahájili takový svátek: pořádají galakoncert „Od poznámky k poznámce – vše na počest sledě“.

Kniha snů nám říká: jíst sledě ve snu znamená frivolní činy, které budete později litovat. Chytání sledě do sítí znamená, že jste připraveni podlehnout klamu a nechat se svést falešnými sliby. Dopřávají vám sledě – chtějí vás oklamat. Dáte pamlsek – sami se dopustíte nečestného činu. Budete to muset zaplatit i s úroky.

Bitva o sledě je důležitou epizodou stoleté války. Francouzi zaútočili na konvoj dodávající sledě anglickým jednotkám. Britové chytře použili sudy se sleděmi jako kryt – a nejprve odrazili útoky přesile nepřátelských sil a poté, když zahájili protiútok, porazili Francouze. Sami později řekli: “Co bychom dělali, kdyby nebylo sledě?”

Bismarck prý kdysi nařídil vojákům krmit sledě – prý to bylo levné a veselé. Zda skutečně mluvil nebo ne, se neví, ale jistý podnikavý obchodník s rybami si okamžitě nechal patentovat název nakládaný sledě Schlosskase Bismarck – a vydělal na něm jmění.

Bismarck vlastně dal své jméno hromadě jídel, aniž by to znamenalo. Sleď Bismarck je trochu nudný: stačí filet marinovat v octu a je to. Nebo můžete zkusit upravit recept. Filet ze sledě namočte asi na čtyři hodiny do studené vody, poté vyjměte, osušte ubrouskem a vložte do nádoby na vrstvu na tenké plátky nakrájené bílé cibule. Nahoře je vrstva antonovky nakrájené na tenké plátky. Zahřejte bílý vinný ocet a vmíchejte půl lžíce pohankového medu. Přihoďte pár jalovcových plodů, pár kuliček bílého pepře, možná bobkový list (pokud vás od používání neodradila školka). Sleď přelijeme marinádou a dáme alespoň na den, nejlépe dva do lednice. Jezte se studenou zakysanou smetanou. S čím budete pít, je jen na vás.

Existují různí sledi: norský, holandský, atlantický, sleď z Dálného východu Ivasi (i když je zaprvé malý a zadruhé není sleď. Biologicky je to sardinops, příbuzný sardinky, a sleď dostal přezdívku hojnost), brilantní sleď dunajský (jemný, chutný a tučný, můžete si ho namazat i na chleba).

Podíl
s přáteli!