Proč se tak hnojník jmenoval?

Žil jednou jeden brouk. Ráno jsem se probudil, posunul si knír, rozhlédl se: žádný otec, žádná matka, žádná sestra, žádný bratr. Náš brouk se nedávno narodil a pro něj bylo vše stále nové a neznámé. Po snídani s hroudou jídla, která se odnikud ocitla v díře, vylezl z díry a uviděl na obloze létat majestátní stvoření s velkými a krásnými rohy, nádhernými dlouhými kníry a štíhlými pestrobarevnými křídly. “Kéž bych se takovým mohl stát,” pomyslel si Brouk.

A pak v kapce rosy uviděl svůj odraz: malého černého hrbatého brouka s tykadly v podobě štětců. “Ale možná, až vyrostu, budu vznešenější a krásnější,” pomyslel si brouk s nadějí. Znovu se podíval na svůj odraz a zeptal se sám sebe: „Kdo jsem? Roháč, dřevorubec, chroust nebo jakýkoli jiný z mnoha podobných tvorů: krásný a ne tak krásný, bzučící a vrzající, užitečný nebo škodlivý?

Šel po cestě a začal se ptát každého, kdo mu přišel do cesty, na sebe, na jeho smysl života. Ale oni se od něj jen odvrátili, řekli, že páchne, že nemají čas, a co nejrychleji jeho společnost opustili. Frustrovaný Brouk se plazil, kam se jeho oči podívaly. A najednou potkal Ježka, který žil dlouhý život a vždy pomáhal potřebným moudrými radami.

-Milý Ježku! – oslovil ho Zhuk. “Všichni se ode mě odvracejí, nikdo se mnou nechce mluvit a neumí odpovědět na otázku: kdo jsem a jaký je můj smysl života?” Nedávno jsem se narodil a ocitl jsem se úplně sám. Jeden na jednoho se sebou a s přírodou. Jsem tak děsivý, že se mi ani nechce žít. Ostatní brouci mají krásné rohy a zbarvení, majestátní vousy a křídla. A co mám – jen jeden pach a malé kníry a pak štětec?

“Nezlob se,” odpověděl Ježek, “máš před sebou zajímavý a rušný život.” Budete chránit naši Zemi a nikdy ji nenecháte v nesnázích. Jste jedním z těch vzácných tvorů, kteří se na Zemi nejen dívají na hvězdy, ale také „létají podél hvězd“. A nakonec se stanete posvátným symbolem celé země,“ zakončil slavnostně Ježek a povzbudil brouka.

Brouk byl velmi překvapen. Oči se mu rozšířily, tykadla se mu chvěla a chtěl se na něco zeptat, ale Ježek ho předběhl:
– Nespěchej. Všechno je v pořádku a on začal svůj příběh.
Každý z nás má svůj vlastní smysl života. A vaše narození bylo také předurčeno shůry. A musíte plnit svou roli na Zemi, jako každý, kdo na ní žije. Na obloze jste viděli brouky, kteří létají ve dne. Proto mají krásné zářivé barvy. U některých brouků je to dokonce velmi krásné. Nejenže přitahuje, ale ještě více odpuzuje.

– Proč přitahovat, myslím, že tuším. Ale proč strašit? “ zeptal se Brouk.
“Aby byla zachována harmonie života,” odpověděl Ježek “Takže ten brouk, jelen, jehož parohy se ti tak líbily, se živí dřevem.” A živí se jím ptáci, například vrány a sovy. Už jste slyšeli v lese zvuk „Carr. Carr. “? – zeptal se Ježek.
“Slyšel jsem,” odpověděl Brouk, “a velmi jsem se vyděsil.”
– Takhle křičí vrána – je černá nebo šedá. Je to velmi chytrý pták,“ pokračoval Ježek. – Vosy se živí i larvami brouků. Tento bodavý hmyz je velmi nepříjemný. V břiše mají ostré žihadlo, ze kterého může v případě potřeby vytékat jedovatá tekutina.
– Br. – Brouk sebou trhl.
“Ale příroda byla ke mně a tobě laskavá,” ujistil Ježek Brouka, “Mám jehly a ty. ” Ježek se na chvíli zamyslel a tiše řekl, “ale o tom trochu později.”
– Už se ti líbil malý červený brouček s černými skvrnami.
– Ano, odpověděl Zhuk. Byl jediný, kdo mě neotřel a uklidnil. Řekl, že přijde čas a já si vše zjistím sám.
“Jmenuje se to Beruška,” pokračoval Ježek, “je laskavý, nebojí se lidí a dělá vše pro to, aby tam bylo co nejméně škůdců a co nejvíce vegetace.” Proto mu říkali „Beruška“ – on, stejně jako Všemohoucí, který nám dal život, pomáhá všem na Zemi. Říkají mu také „Slunce“. Tak jako slunce hladí Zemi svými hřejivými paprsky a chrání ji před nepřízní počasí, tak nás „Beruška“ chrání před škůdci. Takže toto jasné, vyzývavé zbarvení chrání tohoto malého brouka před nepřáteli.

– Jak chrání? “ zeptal se Zhuk překvapeně.
– Ptáci a jiná zvířata vidí pestrobarevného brouka a chápou, že ho nemohou lovit. Mnoho brouků se přizpůsobuje obraně různými způsoby. Některé z nich tedy například nesnesitelně vrzají, což také odstrašuje nepřátele.
– Jak zajímavé! – zvolal brouk. – Proč ptáci jedí brouky?
“Žít,” odpověděl Ježek. „Navíc nám to umožňuje udržovat rovnováhu v přírodě. Spočívá v tom, že co se narodí, tolik se sní a tak dále v kruhu. Mezi brouky se navíc vyskytují i ​​škodliví, kteří ničí prospěšné rostliny, včetně stromů, na kterých prospěšní brouci žijí. Ale ptáci se také živí rostlinami, housenkami a hmyzem. Bez nich by byl život na Zemi také nemožný, stejně jako bez vás brouků.

– Proč nejsem tak krásná jako oni? – Ježkův partner nepolevil.
„Brouci, kteří jsou aktivní hlavně v noci, nemají jasné vícebarevné barvy a nepotřebují je,“ pokračoval Ježek. Zdá se, že splývají s pozadím, aby si jich nevšimli noční predátoři, mezi které patří například sovy. Sova je velký pták, otáčí hlavu na všechny strany, má velké oči a ostrý zobák. A když křičí: Uh. Uh. Uh. můžete slyšet: “Uh. pozor, teď to spolknu. “.
Brouk sebou trhl a třásl se. Najednou se cítil nesvůj, že brouci mají tolik nepřátel.

Ježek si nenápadně všiml Broukova rozpoložení a spěchal ho uklidnit.

“Neboj se, tvoje první výhoda je, že nemáš mnoho nepřátel.” Tvar vašeho těla, pokračoval Ježek, je odhodlán splnit hlavní úkol na Zemi. Příroda vás navíc odměnila velkolepým darem uchování potomků před nezvanými hosty. Jako nikdo jiný se staráte o své larvy a jejich potravu. Uděláte pro ně hluboké otvory a průchody a zakryjete je živnou směsí ve formě kuličky. Nezapomněli jste, jak jste se narodili, a už jste měli jídlo. Byli to vaši rodiče, kteří se o vás báli, ačkoli jste je neviděli. Ale předem se ujistili, že nic nepotřebujete. Budete se tedy starat o své potomky. A to je vaše síla. Opakuji, že bez vás brouků by byl život na Zemi nemožný. A to podporuje harmonii. Když se snaží tuto harmonii narušit, a to je typické pro dvounohého zvířete zvaného člověk, které se považuje za krále přírody, pak se vyvinou neblahé důsledky pro naši Zemi.

– Který? “ zeptal se Brouk, který pozorně naslouchal a nepřestával žasnout nad Ježkovou moudrostí.

“Země, na které žijeme,” pokračoval Ježek, “je schopna se sama obnovit bez cizí pomoci.” Takto se brouci celý život živí starými a nemocnými stromy. Jako pařezy a zlomené větve se propadají hluboko do země a tam dále hnijí a rozkládají se. V tom jim pomáhají živé organismy, které my nevidíme. Na místě starých opět rostou stromy, obnovuje se zelený pokryv a život pokračuje. Ale člověk rozvíjí nové země, kácí lesy, aby si na osvobozeném území postavil domov. A to není špatné, když s mírou. A kdy ne? Pak na Zemi zbývá stále méně lesů. Ale listy rostlin a stromů umožňují obyvatelům Země a Zemi samotné dýchat, a tedy i žít.

Ježek se nadechl, podíval se na brouka a zaradoval se, jak hypnotizující se na něj toto malé stvoření dívalo a zachytilo každé slovo.

„Neméně škodlivé pro život lesů a řek,“ pokračoval Ježek, „je vysoušení bažin, které také vede k narušení harmonie života na Zemi. Právě začínáš žít a samozřejmě jsi ještě neviděl bažinu, ale řeknu ti o tom.

Ježek si najednou se smutkem vzpomněl, jak se s ježci stěhovali z lesa do lesa a utíkali buď před suchem, nebo před požáry. Ztěžka si povzdechl a pokračoval v příběhu:

Bažiny jsou přírodní rezervoáry čisté vody. Díky rostlinám zvaným mechy se voda v nich dezinfikuje. Bažiny tvoří řeky, které napájejí Zemi a vše, co na ní roste. Řeky, které se navzájem propojují, tvoří „malé“ a „velké vody“. Lidé jim říkají moře a oceány. Pokrývají většinu území. Role bažin je velká – závisí na nich stav půdy, která stejně jako my musí dýchat, pít a regenerovat. A normální růst rostlin závisí na půdě. Vidíte, jak je vše propojeno.

– Proč potom lidé vysušují bažiny? – Zhuk byl zmatený.

“Odvodňování bažin dává člověku určité výhody,” odpověděl Ježek, “ale jsou dočasné.” Ano, člověk dostává dobré palivo, zvané rašelina, a rozšiřuje zdánlivě úrodnou půdu. Nic však neprojde beze stopy. A odvodnění bažin vede k odumírání vegetace, která potřebuje vláhu, a to nejen v našem lese, ale i daleko za jeho hranicemi. Řeky vysychají, vznikají lesní požáry, hynou ryby, ptáci a zvířata. A to vše vede k narušení harmonie v přírodě.

Říkám vám o tom, protože chápete, že nemůžete aktivně zasahovat do přírody. Všechno by mělo jít tak, jak to vzniklo dávno předtím, než jsme se narodili. Lidé často nechápou, co dělají. Chtějí zlepšit svůj život, ale nechtějí myslet na důsledky tohoto zlepšení. I když v poslední době lidé začali znovu obnovovat bývalé bažiny. Ale je snazší hůl zlomit, než ji později obnovit,“ řekl Ježek filozoficky.

Zastavil se, aby popadl dech. Ale jeho myšlenky už mu nedaly pokoj: „Nemůžeš myslet jen na sebe. Ale myslíme také jen na sebe, na jídlo, na přibývající potomstvo. Ne,“ odpověděl si Ježek, „na rozdíl od lidí, využíváme dary přírody a nenarušujeme v ní rovnováhu.“

Jeho myšlenky přerušil Zhuk, který se netrpělivě zeptal:

-Co to znamená myslet?

– Ano, ano, promiň, trochu jsem přemýšlel. Myslet znamená pochopit, co by se mohlo stát, pokud se rozhodnete něco změnit. Ale už tě asi nebaví mě poslouchat? Můžeme pokračovat zítra ráno – navrhl Ježek

“Ne, ne,” odpověděl Brouk, “Jsi tak zajímavý vypravěč, že jsem připraven tě poslouchat dlouho, dlouho.” Ale nikdy jsi mi o mně nic neřekl.

“Ano,” odpověděl Ježek, “když jsme mluvili o harmonii, o rovnováze, bez které bychom ty a já neexistovali a život by nebyl možný.” Zde je další příklad na toto téma. V jedné ze zemí se lidé rozhodli bojovat s vrabci. Zničili spoustu těchto malých a užitečných ptáků. A to vedlo k prudkému nárůstu počtu housenek a sarančat. Housenky jsou zelení červi, ze kterých pak vylétají velmi krásní motýli. Ale předtím se jim podaří sežrat listy a zničit rostlinu. A kobylky jsou velké létající kobylky, které žerou vše, co roste na Zemi. Pravděpodobně jste již viděli kobylku? “ zeptal se Ježek

“Ano,” odpověděl Brouk, “něco se mnou žvatlal celou noc, ale stále jsem ničemu nerozuměl.” Co se stalo pak? – Zhuk se dál zajímal.

— V zemi, která zničila vrabce, nastal hlad. Mnoho lidí zemřelo v důsledku nerovnováhy v přírodě. Příroda to ale netoleruje.
Nesnese ani nucené stěhování. Protože každý tvor na naší planetě musí žít na svém vlastním území, na kterém se narodil. Jinak to bude jako v Austrálii.

– Co se stalo v Austrálii a co je tato Austrálie? “ zeptal se Zhuk netrpělivě.

„Austrálie,“ pokračoval Ježek, „je velká země obklopená ze všech stran moři a oceány. Fauna v Austrálii je velmi rozmanitá, ale je typická pouze pro tuto oblast země. Zvířata mají na těle vaky, ve kterých rostou jejich mláďata. A pak jednoho dne do Austrálie přivezli spoustu krav, které poskytovaly nejen maso, ale i mléko. Lidé milovali mléko, lidé bez mléka nemohli žít. Ale odpad z krav začal otrávit vegetaci a téměř zničil australskou úrodnou půdu. A všechno by bylo hrozné, kdyby nebylo vás a vašich příbuzných, kteří zachránili celý kontinent před vyhynutím.

– Já? – Zhuk byl překvapen.

“Ano, ano, přesně ty,” odpověděl Ježek.

– Ale jak? – Zhuk byl ještě zmatenější.

Ježek se na Brouka láskyplně podíval, usmál se a pokračoval: – poté, co zvíře sežere a stráví potravu, zpracovanou a plnou škodlivin, vychází ven ve formě trusu (jinak se mu také říká hnůj). A kdyby neexistovali tvorové, kteří by tento trus zpracovávali na látky užitečné pro Zemi, tak by se přestala tvořit nová půda a Země by už dávno shořela a my bychom neměli kde bydlet.

“Milý Ježku,” zeptal se Brouk, “kdo jsou tito tvorové, kteří zachraňují Zemi?”

“To jsou hnojní brouci,” odpověděl Ježek.

– Jak jsou užitečné! – zvolal Brouk.

– Ano! – řekl Ježek, – a ty, brouku, jsi jedním z nich.

“Takže já jsem hnojník. ” zamumlal mladý Brouk se skloněnou hlavou.

– Ano. Ale nezlob se,” odpověděl Ježek, “měl bys být na sebe hrdý.” Plníte jednu z hlavních funkcí zachování života na Zemi. Mimochodem, jedním z nejuctívanějších symbolů Egypta, kdysi velké země faraonů, byl skarabeus. A on byl taky hnojník.
A nakonec, jako pocta hluboké úctě k tomuto velkému pracovníkovi při záchraně Země, stojí v některých zemích železné sochy hnojníků na nejvýznamnějším čestném místě.

Těmito slovy Ježek dokončil svůj příběh. Brouk se konečně usmál, řekl Ježkovi velké poděkování a zvolal: teď už vím, že na Zemi má každý její obyvatel svůj vlastní účel a ten je nejdůležitější a nejnutnější pro zachování a pokračování života.

Poklonili se jeden druhému a šli každý svou cestou. A každý přemýšlel o svém místě v tomto životě a na této Zemi.

Vladimír Vizob, prosinec 2013/2016/2017

Popis posvátného skarabea.

Posvátný skarabeus znali lidé již před tisíci lety. Staří Egypťané mu udělovali božské pocty, považovali ho za živý symbol Slunce a věřili v jeho léčivou sílu.

Taxonomie (vědecká klasifikace) skarabea posvátného. Scarabaeus sacer.

Habitat.

Stanoviště posvátného skarabea je rozšířeno v severní a východní Africe, jižní Evropě a jihozápadní Asii.

Nenároční hnojníci se úspěšně adaptovali na život v nejrůznějších přírodních podmínkách. Vyskytují se na loukách a pastvinách, v zahradách a lesích všech typů, v horách i na pláních. Daří se jim téměř v jakémkoli klimatu, s výjimkou studených polárních oblastí. Teplomilný skarabeus posvátný je rozšířen v severní a východní Africe, jižní Evropě a také v jihozápadní Asii, kde obývá především horké polopouště se suchými písčitými půdami.

Skarabeus, stejně jako všichni ostatní hnojní brouci, přináší člověku i přírodě značné výhody. Zahrabáváním kuliček hnoje do země podporuje jejich rychlý rozklad a tím zúrodňuje půdu a tunely vyhloubené tímto broukem kypří půdu a nasycují ji vzduchem.

Životní styl.

Různé druhy hnojníků preferují výkaly různých zvířat. Někdo si nade vše cení kravského hnoje, jiný považuje za nejlepší pochoutku ovčí nebo kozí hnůj a další si neumí představit život bez impozantní hromady koňského hnoje.

S prvními paprsky teplého jarního slunce začíná z podzemí hromadný výskyt dospělých skarabů. Tito brouci, kteří vědí, jak dobře létat, putují v přátelských hejnech za migrujícími stády kopytníků. Desítky tohoto hmyzu, cítící vůni čerstvého hnoje, se okamžitě hrnou k nalezenému pokladu a s velkým elánem se pustí do práce. Každý brouk pomocí dlouhých zadních nohou vytvoří působivou kouli trusu a svou kořist rychle odvalí do úkrytu, než po ní některý hladový nebo líný příbuzný stihne zatoužit. Skarabeus je na svou velikost neuvěřitelně silný. Přes překážky je schopen koulet míček o průměru až 8 cm, jehož hmotnost je několik desítekkrát větší než jeho vlastní. Útočištěm skarabea je tunel vyhloubený pod zemí, jehož délka někdy dosahuje 1 m. Po dosažení místa se brouk zahrabe s míčem do země a několik dní se živí vytěženou potravou.

Hnojová koule svinutá skarabem je několikrát větší než velikost samotného brouka.

Reprodukce.

Brouk kutálí míč do úkrytu, tlačí na něj zadní částí těla a drží ho končetinami.

První setkání samce a samice se zpravidla odehrává na hromadě čerstvého hnoje. Džentlmen obdaruje svou milovanou velkou, pečlivě srolovanou kouli trusu. Pokud samice dar příznivě přijme, pár společně začne kutálet míč do podzemního krytu. Občas samice královsky vyleze na míč shora a nechá svého partnera, aby udělal práci za oba. Samice po příjezdu na místo vleze do jámy vyhloubené svým starostlivým manželem a v každé její slepé uličce vyhrabává sudovité hnízdní komůrky, zatímco samec mezitím do obydlí vynáší další a další trusové koule. Po přípravě komůrek pro budoucí potomstvo přemění samice koule na „hrušky“ a po snesení jednoho vejce do úzké části je umístí do hnízd (někdy až 5 kusů v každém). Po splnění své povinnosti se samec vydává hledat novou přítelkyni a samice zůstává v díře a pečlivě utěsňuje výkaly otvory v tubulech, ve kterých jsou vajíčka. Zatímco se larvy živí obsahem trusu svých „hrušek“, samice zůstává ve službě poblíž snůšky po dlouhé 2 měsíce, odstraňuje výkaly a čistí noru od plísní. Během této doby procházejí larvy třemi vývojovými stádii a po vyčerpání zásob potravy se zakuklí. Na jaře dospělí brouci vylézající ze svých kukel požírají zbytky svých „hrušek“, vylézají z tunelů na povrch a začínají samostatný život.

Ve snaze získat přízeň samice jí pán daruje klubíčko hnoje.

příbuzné druhy.

Samec tím, že samici předloží kouli trusu, ji zřejmě ujišťuje, že bude schopen získat dostatek potravy pro budoucí potomstvo.

Pestrá čeleď lamellaridae zahrnuje velkou skupinu hnojníků, často nazývaných skarabeové. V přírodě žije asi 7000 6 druhů těchto koprofágních brouků, živících se trusem jiných zvířat, především býložravců. Hnojní brouci obývají všechny kontinenty a klimatické zóny kromě polárních oblastí a jejich velikosti se pohybují od několika milimetrů do XNUMX cm.Mnoho druhů se vyznačuje krásným kovovým leskem chitinové schránky.

Hnojník lesní (Geotrupes stercorosus).

Hnojník lesní (Geotrupes stercorosus) se vyskytuje v Evropě a Asii. Dosahuje délky 2 cm a vyznačuje se modrozeleným kovovým nádechem skořápky. Žije v lesích, živí se trusem býložravců a hub.

Hnojník červenokřídlý (Aphodius fimetarius) se nenachází pouze v Antarktidě a Austrálii. Má oválné lesklé tělo dlouhé až 1,3 cm s červenohnědým nebo černým elytrem a hnědožlutýma nohama. Žije v horských oblastech, živí se kravským a koňským trusem.

Hnojník rudokřídlý ​​(Aphodius fimetarius).

Věděl jsi?

• Podle způsobu získávání potravy lze hnojníky rozdělit do více skupin. Někteří brouci tvoří trusové koule a valí je do nor, jiní si hloubí síť chodeb přímo pod trusem a další bez dalšího pojídají nalezený trus přímo na místě. Konečně, brouci z jiné skupiny mohou být bezpečně nazýváni „lupiči“: bez okolků lezou do nor jiných lidí a jedí zásoby jídla, které shromáždili jejich majitelé. Samice těchto druhů navíc kladou vajíčka do komůrek připravených pro potomky hostitele.
• Pro staré Egypťany byl skarabeus posvátným symbolem nesmrtelnosti a byl posvátně uctíván pod jménem boha vycházejícího slunce Khepri. Obrazy skarabů z hlíny, kamene, kovu a fajánse se používaly k upevnění dokumentů a pečetí dveří, nosily se na těle jako amulety. Možná, že tohoto brouka znali primitivní lidé už v pravěku a byl uctíván jako posvátný tvor.
• V hromadě sloního trusu o váze 1,5 kg objevili biologové 16 000 skarabů. Jeden brouk je schopen přes noc zahrabat do země část hnoje, jehož hmotnost je 250krát větší než jeho vlastní.