Měli byste jít o Velikonocích do kostela?

Drahý otče Alexandre! Pamatujeme si, jak v loňském roce kvůli epidemii byli mnozí zbaveni možnosti přijít o Velikonocích do kostela a modlit se v kostele na Světlý týden. Pro mnohé to byla zkouška nad jejich síly. Jiným ale stačilo sledovat vysílání bohoslužeb na pravoslavných kanálech. Proč církevní řád předepisuje povinnou modlitbu v kostele nejen na Velikonoce, ale i na všechny neděle a svátky?
S.A. Privalova, Moskva

Okolnosti mohou být různé, ale podstata zůstává stejná. Po velikonoční noci pokračuje Pascha Páně, čtyřicetidenní svátek. Přestože byli všichni velmi unavení – byl půst, Svatý týden – církev nás vyzývá, abychom neopouštěli chrám. Tak jako první učedníci po zmrtvýchvstání, jak je o nich řečeno v evangeliu, „byli stále v chrámu a oslavovali a dobrořečili Bohu“ (Lukáš 24:53). Nelze vynechat nedělní bohoslužby, zvláště o velikonočních dnech.
Nedělní celonoční vigilie je bez ní zařazena do nedělní bohoslužby, liturgie je nemyslitelná. Kdysi celonoční bdění trvalo vlastně celou noc a bylo povinnou přípravou na přijímání. Bright Week je zcela výjimečná služba. Každý den je jako dvanáctý svátek. Pouze na Zjevení Páně, na Štědrý den a na Lazarovu sobotu zpívají: „Starší byli pokřtěni v Krista“ a na Světlý týden – každý den a královské dveře jsou otevřené. Spěchá každý v těchto jasných dnech do kostela? Bohužel musíme pozorovat něco jiného: o velikonoční noci je chrám plný lidí a po svátcích se svátek pro většinu začíná vytrácet.
Z knihy Skutků apoštolů víme, že Kristovi učedníci navštěvují jeruzalémský chrám i po vzkříšení. Přestože starozákonní instituce již prošly, vědí, že chrám je největší svatyně, a chodí se sem modlit. Ale modlí se odděleně od všech ostatních. Všichni vidí, že to jsou křesťané, a nikdo z cizinců, jak bylo řečeno, se k nim neodvážil přidat. Ve světě, kde se stále více zaměňuje pravá a falešná spiritualita, musíme být svědky Kristova vzkříšení. Aby při pohledu na nás každý pochopil, že Bůh je s námi. Aby viděli, že jsme křesťané, protože jsme měli účast na Kristově vzkříšení.
První křesťané, protože byli zapojeni do Kristova vzkříšení, se ukázali jako církev, která uzdravuje každého. Mnozí přiváděli nemocné, ochrnuté a posedlé démony k nohám Kristových učedníků a mocí vzkříšeného Krista byli tito lidé uzdraveni. I když dnes nemůžeme se stejnou zázračnou mocí prokázat účinek Kristova vítězství při uzdravování z tělesných nemocí, Církev vzkříšeného Krista zůstává stejná. A světu musíme ukázat nesrovnatelně více: ti, kteří přicházejí ke Kristu, se stávají odlišnými, od duchovně mrtvých – živí. Pokud uprostřed dnešního rozkladu
ti, kteří si ještě chtějí zachovat svou lidskou důstojnost, to uvidí, jen k nám přijdou. Protože už není kam jít.
Pán vstal pro všechny lidi, pro každého člověka povolaného ze zapomnění. A jsme zodpovědní za všechny lidi. Nejen náš osud, ale i osud našich blízkých a každého, kdo potřebuje spásu, aniž bychom si to uvědomovali, závisí na tom, jak přijmeme milost Velikonoc.
Prostřednictvím obrazu sv. apoštola Tomáše nám církev připomíná, jak často máme přicházet do Božího chrámu. Protože Tomáš nebyl se všemi učedníky prvního dne zjevení zmrtvýchvstalého Krista, byl zbaven radosti z vědomí, že Kristus vstal z mrtvých, a sužovaly ho pochybnosti. Totéž se stane mnohým z nás, když zmeškáme bohoslužby bez jakéhokoli vážného důvodu a zapomeneme, že vzkříšený Kristus je přítomen na všech našich bohoslužbách, a to nejen o velkých svátcích, ale při každé liturgii – vždy, když se sejdou dva nebo tři. v Jeho jménu.
Možná, že někdo nebyl hoden přijmout milost velikonoční o Velikonoční noci. Ale Pán zkouší jeho víru a věrnost – přestane chodit do kostela nebo padne před Pánem s ještě větší horlivostí? A v nových zjeveních Krista během čtyřicetidenních velikonočních svátků (čtyřicet dní po zmrtvýchvstání se zjevoval svým učedníkům a vyprávěl jim o tajemstvích Božího království), možná i jemu bude ctí vidět Pána v církev a uctívali Ho.
Apoštol Tomáš byl v hrozném zármutku, úplně zničený a zničený, protože nevěřil ve vzkříšení.
Z tohoto důvodu nechtěl přijít tam, kde byli shromážděni všichni učedníci. To platí i pro nás, protože žijeme v době, kdy „smutek“ je slovo, které definuje životy většiny lidí. Smutku má každý v hojnosti. A když k nám přijde smutek, jsme v pokušení stáhnout se do sebe a nikoho nevidět. A Pán říká, že právě tehdy musíme přijít tam, kde je celá Církev, kde se všichni shromažďují, abychom skrze Krista, Přemožitele smrti a pekla, mohli přijmout útěchu, kterou nám nemůže dát nikdo jiný než Mu.
Apoštol Tomáš ukazuje, že je to člověk, který se nezastaví napůl vyznání své víry, nespokojí se s polopravdou, napůl vírou. Musíme vidět, jak apoštol Tomáš neskrývá své pochybnosti, svou nevíru, protože chce vynést na světlo Boží všechnu temnotu, která je skryta v pochybnostech, aby vše v jeho životě bylo naplněno světlem Kristova zmrtvýchvstání. . Aby se jeho vyznání stalo bohoslužbou, o které slyšíme v evangeliu a ke které jsme všichni povoláni. Abychom mluvili z první ruky o Kristově vzkříšení a zpívali více než jen svými rty společně s celou církví. Je nutné, abychom jako apoštol Tomáš, naplněni darem nového vítězného života, byli připraveni kráčet s Kristem až do konce. Ani ne čtvrtinu cesty, ani polovinu – půst, Velikonoce a všechno ostatní – ale vždy, po celý život a ve všech zkouškách, které Pán dává těm, kdo Ho milují. A všem v těchto jasných dnech říká: “Nebuďte nevěrní, ale věrní.” „Buď věrný až do smrti a dám ti korunu života“ (Zj 2:10). Nejnebezpečnější je polovičatost ve víře, zvláště když se válka proti církvi stává otevřenější a drzejší. Kristus vstupuje zavřenými dveřmi k apoštolům, kde se „bojí Židů“. Pán přichází zavřenými dveřmi, a to znamená, že světlo vzkříšení je zjeveno pouze těm, kteří jsou uvnitř Církve. Ale tady se Satan snaží všechno zvrátit. Potřebuje, aby se církev zevnitř „ze strachu před Židy“ uzavřela a nešla do světa. Musíme projevovat takovou lásku k Pánu, mít účast na takové hloubce Jeho milosti, že všechny dveře jsou otevřeny a vidíme v nich stát zmrtvýchvstalého Krista, který nám říká: „Jako mě poslal Otec, tak i já posílám tě“ – do tohoto světa sevřeného zoufalstvím, abychom věrností Kristu otevřeli cestu ke vzkříšení pro mnohé.

Proč se při celonočním bdění o svátcích Matky Boží čtou stejná starozákonní čtení? A mezi nimi je o vizi patriarchy Jacoba o žebříku stoupajícím do nebe. Co to znamená?
V.K. Laptěv, Kostroma

Toto přísloví je čtení z 28. kapitoly knihy Genesis. Vypráví o zázračném vidění patriarchovi Jacobovi během jeho cesty z Batšeby do Harranu. Život Jákoba nás učí, že ti, kdo zdědí požehnání, musí být připraveni čelit pronásledování a soužení. Nikdo z lidí nedostal takové požehnání jako Matka Boží a nikdo nedostal příležitost okusit takové smutky jako Ona. Ti, kdo mají pokoj v Kristu, budou mít ve světě mnoho problémů. To je přesně to, co znamenal mír, „převládla všechna mysl“, který Nejčistší Panna přijala v hodině Zvěstování. Celý její život byl plný úzkosti – od narození jejího božského Syna, kdy pro ně „nebylo místo v hostinci“, od útěku do Egypta a přes veškeré následování Krista až po postavení na jeho kříži.
Jákob je dědicem zaslíbení o příchodu Spasitele na svět. Jak je mu toto tajemství odhaleno? První noc po dlouhé a náročné cestě si mohl pod hlavu dát jen kámen a nebesa byla jeho stanem. Ale Pán mu dal sladký sen. Každý člověk by byl rád, kdyby měl Jacobův polštář, kdyby věděl, že se mu splní Jacobův sen. Právě zde slyšel slova Boží a měl vidění Všemohoucího Boha. Byl to nejlepší sen jeho života, který lze do jisté míry srovnat s zjevením se archanděla Gabriela Nejsvětější Panně. Známe tuto vizi, která utěšuje všechny lidi. Viděl žebřík táhnoucí se od země k nebi a anděly, jak po něm vystupují a sestupují. A Bůh sám je nad tím.
Tak se mu (a celému lidskému pokolení) zjevuje Boží Prozřetelnost, která se zde ukazuje jako neustálé spojení nebe a země – žebřík, který vše, co se ve světě děje, směřuje k První příčině všeho. Toto vidění bylo dáno v pravý čas jako útěcha pronásledovanému Jákobovi. Jak včasné je dáno každému člověku, když už je blízko zoufalství, aby zjistil, že v jeho životě je Dobrý vůdce a Všemocný Přímluvce.
Je nám zjeveno Kristovo tajemství. On je tento žebřík ze země do nebe ve Své lidské přirozenosti, přijatý od Nejčistší Panny, a vrchol v nebi je Jeho Božská přirozenost. Proto také svatá církev nazývá Matku Boží tímto schodištěm: „Zde sestoupil Bůh“.
Země je Jeho ponížením pro naši spásu, nebe je Jeho a naše oslavení s Ním. Bůh je s námi a my jsme s ním díky Kristu a Matce Boží. Neexistuje žádná jiná cesta do nebe kromě tohoto žebříku. Každý, kdo se snaží vylézt do nebe jiným způsobem, je zloděj a lupič. Kdo nectí Matku Boží, říkají svatí otcové, je hoden stejného jména. Toto vidění je myšleno Spasitelem, když v evangeliu, které slyšíme v týdnu triumfu pravoslaví, mluví o andělech „vystupujících a sestupujících na Syna člověka“ (Jan 1:51).
Bůh opakuje Jákobovi slib, který dal svému otci. Slibuje mu, že jeho potomci se budou množit jako písek země. A z něho vzejde Mesiáš, v němž budou požehnány všechny rodiny země. “Jsem s tebou,” říká Bůh, “neboj se.” Jákob to neví, ale Bůh předvídá, jaké zkoušky ho čekají. Všichni ho opouštějí, ale Bůh mu dává ujištění: “Neopustím tě.” Bůh nikdy neopouští ty, které miluje.
Po tomto vidění byl Jákob naplněn úctou a vděčností Bohu. A opět musíme říci, že nikdo jako Matka Boží neznal takovou úctu a vděčnost. Není to důvod, proč svatý Řehoř Teolog říká: “Když Bohu děkujeme, stáváme se s Ním jedno?” Jákob s velkým úžasem vyznává: „Vpravdě Pán je přítomen na tomto místě, ale já jsem to nevěděl! Vidíme, že Bůh může podat nepochybný důkaz své přítomnosti, který nelze sdělit druhým, ale který je pro příjemce nekonečně přesvědčivý. Žádné místo není vyloučeno z Boží návštěvy – bez ohledu na to, kde jsme: ve městě nebo na poušti, na poli nebo na ulici nebo v domě. Takové bylo Zvěstování Nejsvětější Bohorodice. Jacoba zachvátila hrůza. Vyděsil se a řekl: “Jak děsivé je to místo!” To, co viděl, byl „Boží dům“ a „nebeské brány“. To je to, co církev nazývá Matkou Boží. Bůh řekl Jákobovi: „Hle, já jsem s tebou; a já si tě nechám, ať půjdeš kamkoli.” Znovu slyšíme proroctví vyřčené o narození Spasitele: „Hle, panna přijme a porodí Syna a dají mu jméno Immanuel, což znamená: Bůh je s námi. A také slovo zmrtvýchvstalého Krista, kterým Matoušovo evangelium končí: „A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa. Amen”.