Jak starý je nejstarší holub?

Sergej Sergejevič Karpushin chová holuby více než 60 let.

Pro někoho je holubice symbolem míru. Pro některé je to poštovní zpravodaj. Pro ostatní symbol holubice symbolizuje skutečnou a věčnou lásku, protože tito ptáci žijí v párech a vychovávají společně potomky. Tento mnohostranný a moudrý pták více než jednou inspiroval filmaře k vytvoření mistrovských děl.

V naší těžké době, kdy jsou média plná zpráv z předních linií, jsme se rozhodli napsat o někom, kdo chová tyto krásné ptáky již více než 60 let.

Obyvatel Bolgaru Sergej Sergejevič Karpušin má asi dvě stě holubů chistopolského vysokoletého plemene. 6 let organizoval výstavy těchto ptáků v Bolgaru a na tyto výstavy se sjížděli holubáři téměř z celého Ruska.

Vypráví Novaya Zhizn o svém dlouholetém koníčku.

Sergej Sergejevič nás potká u brány a okamžitě nás doprovodí do příbytku našich oblíbených ptáků.

Holubník ve dvou patrech. Je zde pouze pět klecí, ve kterých žije 200 holubů chistopolského plemene různých barev: čistě bílých, hřívnatých s barevným podocasem a jsou tam čisté hřivny. A také tigrashi, sivari, červená a žlutá. Někdo usilovně sedí na hřadech, někdo se občerstvuje v krmítku a někdo se už zabavil do hnízda.

Jdeme do jedné z cel.

“Sedí tady chlapi,” říká Sergej Sergejevič, “chovám holuby a holubice před pářením odděleně, aby v zimě nekladli vajíčka.”

– Co, mohou zemřít?

– No, je nepravděpodobné, že přežijí. I když hodně záleží na rodičích. Mám jeden pár „havranů“ – jsou to černí holubi – ve třicetistupňových mrazech se vylíhli a nakrmili mláďata.

Vášeň od dětství

Sergej Sergejevič měl rád holuby od dětství. Bylo mu pět let, když začal trávit čas v holubníku, který měli jeho starší bratři.

“Nebyl jsem ani v projektu, když se v naší rodině objevili holubi,” říká Karpushin. – Moji starší bratři – jeden od roku 1936, druhý od roku 1939 – chovali holuby. A když jsem se narodil, trochu vyrostl, začal jsem s nimi mizet v holubníku. Sledoval jsem, jak je vozili, bylo to zajímavé. Pozoroval jsem kuřátka. Žili jsme tehdy ve starém Kujbyševu. Mnoho lidí tam chovalo holuby. V té době byla móda, dalo by se říci, taková. Pak šel starší bratr studovat do Čeljabinsku, prostřední bratr Míša šel do armády, ale já zůstal na farmě jako holub. Vždy jsem je rád sledoval. Holubi jsou skoro jako lidé. Komunikují spolu, každý má svůj charakter.

Na obloze celý den

Sergei Sergeevich Karpushin má všechny holuby plemene Chistopol, kteří jsou vysoko létající.

“Moje duše leží s tímto plemenem,” usmívá se Karpushin a opatrně drží v rukou bílou holubici. – I když předtím jsme plemeno Chistopol vůbec neznali. Byl tam starý holubář Grigorij Ivanovič Svistunov, a tak k nám toto plemeno přivezl. Pracoval ve filmovém oddělení, přepravoval filmy z Chistopolu. A první přivezl holuba plemene Chistopol. Tento pták stoupá tak vysoko, že není ani vidět, a večer sestupuje. Celé denní světlo na obloze. Proto se jim říká vysoko létající. Měl jsem jednoho holuba, hřivnu velkohřívou, žil 20 let! Strávil 17 hodin na obloze. Sestupoval jsem už za tmy.

– Proč zrovna Chistopolskaja?

– Létají dobře. A krásný. Existují také permské hřivny, také silně létají, ale jsou krátké, jejich nosy jsou dlouhé a nevypadají dobře. Můj přítel Volodya Starostin odjel do Kazaně a založil tam permskou rodinu. Stále nabízel: “Nech mě to přinést.” Ale nějak jsem se ustálil na těch chistopolských.

Dove věrnost

„Závodíme,“ odpovídá náš hrdina. – Ale jen v teplém období. V zimě je požírají jestřábi. A nyní máme těchto predátorů ještě více. Probíhá válka, jsou požáry, létají ze svých domovů do bezpečnějších zón. A jakmile vypustíte holubici, vrhnou se na ni 2-3 jestřábi. Mnozí byli odvlečeni. Proto ten můj sedí v zimě v holubníku. A v létě určitě závodíme, hlavně mláďata. Je tam 30-40 hlav. Někdo vstává sám, někdo zvracíme, nutíme.

– Kolik kuřat vyprodukuje jeden pár?

“Potomstvo má 3-4 mláďata,” odpovídá Sergej Sergejevič. – Vajíčka jsou snesena, vylíhnuta, krmena a po měsíci je mládě připraveno k letu. Ale záleží na rodičích. Pokud jsou rodiče silní, mláďata se z nich vyklubou. A jsou tací, kteří jsou špatně krmeni. Tato kuřata rostou za 40-45 dní.

– Ano. Vajíčka se líhnou jedno po druhém. Holubice sedí na snůšce od večera do rána. A ráno ji vystřídá holubice. Krmí se také společně. Jedná se tedy o párové ptáky. Skutečná rodina.

– A kolik let se tito ptáci dožívají?

– Pěkně dlouhý. Podívejte se sem,“ natahuje Karpushin hřivnu a ukazuje prsten na tlapce. – Vidíš? Tento je z roku 2012. Na prstenu je rok narození a moje iniciály. A předtím jsem vám ukázal hrdinu dne. Letos je mu 10 let. Obecně se stává, že se dožívají až 20 let. Vyprávěl jsem vám o jednom takovém dlouhém játrech.

– Jsou všichni kroužkovaní?

– Ne, volám jen těm nejlepším. Kdo má dobré rodiče? Ale letos jsem si objednal sto prstenů. Myslím, že v novém vrhu bude mnoho hodných jedinců.

Ztracený případ

“V dnešní době málokdo chová holuby,” říká Sergej Sergejevič zamyšleně a umístí hřivnového hrdinu dne do hnízda. – V celém Spasském okrese je asi 20 lidí. Mnoho chovatelů holubů už nežije. Bydlel jsem v Tolstého ulici, bylo tam 6-7 lidí a stejný počet ve vedlejší ulici. Na Čechově byla kasárna, teď je zbouraná, byli tam čtyři holubi. A to jen v našem centru. A na „mazaných“, na „mizerných“ bylo ještě víc. Hodně si toho nechali. A teď kdo odešel, kdo odešel, kdo zemřel. Gena Mikheev choval holuby, už nežije, jeho zeť je také mrtvý. Znovu Tolya Bedov. To ale dnešní děti nezajímá. Dejte jim počítače a telefony. Můj vnuk, když byl malý, rád byl se mnou v holubníku. Ale teď jsem vyrostl, už to není nutné. Pravda, v Bolgaru je jeden chlapec, syn zesnulého Saši Usova. Je mu asi 15 let a chovu holubů se věnuje již třetím rokem. Je fajn, když vidíte, že v práci pokračuje alespoň někdo z mladší generace. Pracoval jsem jako řidič (10 let jsem řídil bývalého vedoucího odboru kultury Anatolije Aleksandroviče Nekrasova) a na odboru rybolovu. Pracoval ve společnosti Neftebaz 18 let. Odtud odešel do důchodu. Svého podnikání se ale nevzdal. To není jen koníček. Tohle je oblíbená věc. Pro mě jsou holubice opravdu symbolem míru a dobra. Je radost se na ně dívat, sledovat jejich let. Nyní je mi 74 let a zdá se, že právě tito ptáci mi dávají sílu žít.

Chvíli stojíme mlčky v holubníku. Ptáci už nejsou nervózní. Sedí a se zájmem se dívají na lidi, které neznají. Přichází jaro a všechny tyto krásy a krásky budou stoupat vzhůru, k samotnému slunci, aby se při západu slunce vrátily domů. Protože se vždy vrátí.

Nikdo přesně neví, kdy došlo k prvnímu kontaktu mezi člověkem a holubem. Může to být první pták domestikovaný lidstvem, možná během období neolitu. První figurky, které je zobrazují, terakota, pocházejí z roku 4500 před naším letopočtem. E. a nalezen v Iráku.

O holubici se zmiňují starověké klínopisné spisy. Například v akkadském žalmu smíření, který se datuje do roku 2300 př. n. l., jsou odkazy na holubníky. e., ale text neříká, zda tam byli chováni holubi skalní nebo jiní.

Sledujte to nejdůležitější a nejzajímavější na kanálu TelegramTatmedia

Odebírejte nás na sociálních sítích:

Telegram VKontakte Odnoklassniki

Telefonní číslo reklamního oddělení 8(843)47-30-0-02.